František Kmoch - kapelník, skladatel, pedagog a vlastenec

Když se l.srpna 1848 ve středočeských Zásmukách narodil manželům Jakubovi a Kateřině Kmochovým nejstarší z pozdějších pěti synů František, dostal od svých sudiček do vínku vlastnosti z nejctěnějších - vedle přirozené úcty a lásky ke svým blízkým i vřelý vztah k hudbě a dětem, jejichž výuka zejména v hudebním umění přirozeným způsobem prolínala s citovým vztahem k lidové písni a všemu, co souviselo s tradicemi i současným životem národa a vlasti.
Tyto Kmochovy vlastnosti byly významným způsobem formovány již od útlého dětství: otcovo vedlejší působení jako člena místní kapely, hráče na klarinet, v prvorozeném synovi probouzelo hudební talent, který byl nepřímo povzbuzován matčiným zpěvem pobožných i národních písní. Řídící učitel zásmucké školy Plaček pak vedle výuky hry na housle a zpěvu vštěpoval mladému Kmochovi lásku k národním písním a dotvořil tak vybudování pevných základů jeho hudebnosti a pozdějšímu celoživotnímu poslání a působení. Po studiích na kolínské reálce a učitelském ústavu v Praze nastoupil v září 1869 mladý učitel Kmoch na své první místo v Suchdole u Kolína, po roce byl přeložen do nedalekých Červených Peček a v roce 1872 do pětitřídní obecné školy v Solopyskách. To již byl sokolským kapelníkem v Kolíně a jeho působení jako aktivního hudebníka a kapelníka vyvolávalo stále častější a intenzivnější nevoli představitelů školských úřadů, které vedly v roce 1873 k jeho propuštění ze školní služby. Vedle kritiky jeho hudebních produkcí s kapelou se na této skutečnosti zjevně podílelo i Kmochovo nesmlouvavé přihlášení se k tehdy nové, pokrokové myšlence sokolské a otevřenému vyznávání českého programu; tak vychovával i mládež. Jeho další muzikantská cesta nebyla jednoduchá, musel soustavně bojovat se závistí, nepochopením, někdy i zjevným nepřátelstvím. A to nejen při zajišťování a realizaci hudebních produkcí se svojí kapelou, ale i při soukromém pedagogickém působení. Přesto zůstal po celých dalších téměř čtyřicet let věrný svému městu, kapele i žákům a dokázal odolat množství lákavých nabídek ke kapelnickému působení v blízkém okolí i v zahraničí. Podpůrná opatření sokolské jednoty v roce jeho učitelské suspenze jej na celý život připoutala k této organizaci, jejímž se stal i formálním členem a jednomyslné ustanovení městským kapelníkem kolínským zastupitelstvem se stálým platem v roce 1874 tak přispěly k formování rázovité postavy, která se stala uměleckou i pedagogickou osobností, jež překročila nejen rámec regionu, ale i celé vlasti.

Bytostnou potřebou Kmochovou, zřejmou podmínkou jeho osobního pocitu štěstí a životní spokojenosti, bylo pozitivně citově ovlivňovat posluchače, účastníky koncertních i tanečních produkcí jeho kapely. Vedle četných tanečních produkcí, které měly přirozený podtón v nutnosti ekonomického zajištění potřeb hudebníků i celé kapely, přikládali příslušníci kolínské sokolské hudby v čele se svým kapelníkem, ale i místní veřejnost, velkou důležitost koncertním vystoupením. Neboť ona byla měřítkem výkonnosti kapely. Domácí tisk komentoval často její pokroky i uznání mimo Kolín a neskrýval se potěšením, když mohl zaznamenat její nové úspěchy. Po nevídaných ovacích na Jugmanových oslavách v Praze (12.-13.7.1873) se orchestr dostal do povědomí hudbymilovné veřejnosti na celém území Čech a Moravy a v dalších letech nebyly výjimkou i dlouhodobější zájezdy (Krakov, Budapešť, Vídeň, či třítýdenní honorovaný pobyt v Nižním Novgorodě na světové hospodářské výstavě v roce 1896 a pod.). Hudba dobývala vysokých stupňů svých uměleckých výkonů poctivou zkouškovou činností a samostatnou přípravou jednotlivých hudebníků. Kmoch v praxi prosazoval zásadu podávat svědomitý, nejlepší výkon při jakékoliv příležitosti, za všech podmínek. Jeho významným motivem byl i požadavek stupňování nároků a obtížnosti koncertně reprodukčních činností. Vedle technického výkonu byl neméně příznačným i výraz hry, kdy do popředí vystupovalo muzikantské citové vzrušení, radostné zaujetí, chuť do hry a radost z ní. To vše bylo pravou příčinou, proč byla kolínská kapela tak vyhledávána a vyžadována na produkce nejrůznějšího charakteru a na programech a letácích byla vždy zdůrazňována skutečnost osobního řízení Františka Kmocha.

Významným rysem repertoárového zaměření orchestru, které největší měrou ovlivňoval sám kapelník, bylo zaměření na tvorbu českých autorů. Česká tvorba byla zpočátku zastoupena převážně písněmi a tanci, na počátku 80. let se začíná prosazovat tvorba Smetanova, Dvořákova, Fibichova i dalších autorů, později i tvorba dalších slovanských skladatelů (zřídka i některých evropských velikánů), na programech koncertů nechyběla díla operní či symfonické tvorby. Všechny tyto skutečnosti byly doplňovány původní tvorbou Kmochovou, kdy zejména pravidelná účast na sokolských sletech jej přímo motivovala k tvorbě pochodů, v jejichž triích často uplatňoval sokolskou tematiku či úpravy lidových písní. Tvůrčím způsobem zde reagoval na vnější podněty, opíral se o příklady a tyto podněty pak přenášel do vyšší polohy. Adaptace lidových písní do pochodové podoby se setkaly s velikým ohlasem a přesto, že se objevily i kritické názory, přetrvaly dodnes.

Kmoch po celou dobu svého kapelnického působení usiloval o lepší, koncertní, umělecké pojetí činnosti své kapely, o udržení vysokého repertoárového standardu a přes trvalé snahy k praktičtějšímu zaměření kapely spíš do užitkového směru, se těmto tlakům nikdy zcela nepodal. Přesto, že vnímal ekonomické problémy mnohých svých hudebníků a jeho samotného provázely celý život. Poslední dny jeho života byly naplněny obavami o budoucnost jeho kapely, jejího spojení s obcí sokolskou, zármutkem, že nemůže být účasten přípravám na další sokolský slet. Když jeho srdce 30. dubna 1912 dotlouklo, nebylo v Čechách významnějšího listu, který by Kmochův skon nezaznamenal a neocenil jeho práci a zásluhy. A o tom jak pevné základy pro svou kapelu vytvořil svědčí skutečnost, že bez přerušení vytváří umělecké hodnoty a poskytuje radost z hudebního umění široké veřejnosti u nás i v zahraničí přesně v duchu a tradicích, jaké její zakladatel stanovil a prosazoval, již 130 let.


Petr S t ř í š k a